Severská* - Jezerní alegorie

V lese byl klid. Březové listí tiše šelestilo, jak se jím proháněl slabý vánek, slunce si probíjelo cestu skrze větve k zemi, kde se neslyšně míhaly drobné stíny. Přes pěšinku přeběhl zajíc v hnědém kožíšku, na chvilku se zastavil, zastříhal ušima jako by naslouchal a rychle odhopkal pryč. Zastavil se až na břehu nevelkého, průzračně čistého jezera, na jehož hladině se zrcadlily větve sklánějících se stromů a také dvou na protějším břehu stojících koní.
Celý výjev vypadal jako ideální obraz klidu a míru – slunce, nepříliš hustý březový les, jezero, bezstarostný zajíc. Klidně by jím i mohl být, koně by se tam docela hodili, ale byli to právě oni, kdo celou scenerii narušil a rozvířil.
Černý hřebec s dlouhou, široce do stran vybíhající lysinou na čele a s bílými spěnkami přímo sršel energií. Srst se mu hedvábně leskla a jak se pomalu brouzdal mělkou vodou u břehu jezera, ulpívaly na ní drobné kapky jako perličky. I přes očividnou sílu a mohutnost vypadal klidně a spokojeně.
Zato vysoká grošovaná bělka už tak klidně nevypadala. Do vody se jí nechtělo, namočila si sotva spěnky předních nohou a už couvala. Zdálo se, že se jí moc nezamlouvá klid, s jakým se vraník brouzdá vodou a vůbec, že se jí nezdá ani ticho a pohoda kolem. Párkrát hrábla předním kopytem, až se kolem dokola rozlétl drobný štěk, sklonila hlavu a švihla ocasem. Hřebec nic. Vstoupila tedy za ním až po hlezna do vody, několik kroků ho následovala až šli těsně vedle sebe. Hřebec se po ní ohlédl, na to ona zrychlila krok a rázem byla o kousek před ním.
Voda už nebyla tak mělká, a tak vraník zamířil ke břehu. Konečně, pomyslela si šimla. jak tak kráčeli vodou ke břehu, snížila znovu kobyla hlavu, sklopila uši a chňapla zuby po hřebcově levé pleci. Nekousla doopravdy, ani to neměla v úmyslu, jen ho pokoušela. Hřebec švihl ocasem, až se z mokrých žíní sesypala sprška jezerní vody. Pohlédl na klisnu, ta znovu sklonila hlavu a ještě jednou po něm chňapla – tentokrát se lehce dotkla jeho krku. Tohle už nebylo jen tak, tohle už byla provokace. Výzva ke hře, honičce a vzájemnému škádlení.
Když se po něm ohnala potřetí, vzpřímil se na zadní, rádoby výhružně hrábl předními kopyty ve vzduchu a s cáknutím dopadl zpět na všechny čtyři. Vzápětí už zas nadlehčoval předek a krčil zadní nohy v hleznech, aby vysokými skoky vycválal z vody. Bělka se nedala zahanbit a pár kroků za ním jej následovala. Rozeběhli se po štěrkové pláži, až kamínky odletovaly zpod kopyt, letěli bok po boku. Celé tělo jako by nataženo, mířilo pouze vpřed, nohy se jen sotva postřehnutelně míhaly. Byl to závod, boj o to, kdo je rychlejší a na štěrku hbitější.
Tam, kde jezero končilo, přecházely kamínky pláže v kyprou půdu lesa. Stromy stály dál od sebe a až několik set metrů od jezera jich přibývalo. Oba koně vběhli mezi ně, ze závodu se pomalu stávala hravá honička. Kličkovali mezi břízami, vyhazovali po sobě zadními, prudce brzdili, až po nic zůstávaly rýhy v spadaném listí a trávě, navzájem si křížili cestu a uhýbali si až v posledním okamžiku. Co chvíli se jeden druhého dotýkali boky, chňapali po sobě a všelijak se škádlili.
Jak stromy houstly, oba zpomalili, až z divokého cvalu přešli do mírného klusu. Jako první zpomalila až do kroku klisna. hřebec ještě chvíli klusal kolem ní, na oko se lekal pohybujícího se listí a prudce uskakoval, potřásal hlavou a hrabal kopyty. I on se ale po chvilce zastavil, když viděl, že bělku divoká hravost přešla. Srst se jim leskla potem, pod hřebcovou hřívou byla vidět bílá pěna. Zhluboka oddychovali. Boky se rytmicky zvedaly a zas hluboko propadaly, jak oba koně odpočívali.
Klisna se zastavila ve stínu jedné zvláštně zkroucené staré břízy. Sklonila hlavu až k zemi, očichala trsy husté, svěže zelené trávy, poskládala postupně přední i zadní nohy pod sebe a s tichým zamručením si do ní pomalu lehla. Pak se překulila na záda a se zřejmým potěšením se začala válet.

V tu chvíli se Wiglif probudil. Otevřel oči a zadíval se nad sebe. Zprvu neviděl nic, až po chvíli, když se trochu rozkoukal, uviděl nad sebou temnu oblohu a na ní tisíce drobných, jasně zářících hvězd. Měsíc moc nesvítil, byl jen jako tenounký srpeček. Skoro by se dal přehlédnout mezi tou záplavou hvězd. Pak si vzpomněl, co se mu zdálo, a usmál se. Yrsa, jeho manželka, mu někdy takové sny posílala. Někdy jen tak, pro radost, jindy jimi sdělovala to, co neuměla dost dobře vyjádřit slovy. Byla to její doména, však její patronkou byla samotná Freya, mimo jiné i bohyně dobré, ženské magie. Ovládala i tajemství run, Odinových znaků, pomocí kterých předpovídala a věštila budoucnost a četla minulost.
Zpola se posadil, odhrnul si z ramen huňatou kožešinu, pod kterou spal a rozhlédl se kolem. Oheň už skoro dohořel, pod zuhelnatělými polínky svítilo jen pár jiskřiček. Zkusmo do nich lehce foukl, až se rozzářily. Prohrábl klackem popel kolem a znovu foukl, tentokrát silněji, až vyběhlo několik malých plamínků a ty se s chutí pustily do zpola shořelého dřeva. Kolem se rozjasnilo, Wiglif viděl ve tmě jako stín Yrsinu bílou kobylu, pár zavazadel, zahlédl i slabý záblesk, když se světlo ohně odrazilo na obnažené čepeli nože. Zůstal ležet tak, jak ho Yrsa po večeři odložila.
Cestovali už asi dva týdny, jen oni dva a jejich koně. Vydali se na sever pár dnů po jejich svatbě, aby si našli příhodné místo k společnému životu. Neměli přesný plán, jeli kam je vedly řeky, koně nebo Yrsin instinkt a intuice. Několikrát se zastavili, když našli zajímavé místo, ale nikde se jim nezalíbilo natolik, aby tam zůstali. Počasí jim zatím celkem přálo, a tak si cestu docela užívali.
Podíval se přes plameny na druhou stranu ohniště, kde ležela v kožešinách zabalená Yrsa. Byla stočená do klubíčka, tak jako vždycky, a Wiglif jen žasl, jak vůbec může takhle spát. On sám spával na zádech, ruce a nohy volně rozhozené. Pak si ale všiml, že se malounko usmívá a že vlastně vůbec nespí. Pobaveně po něm pokukovala a v duchu se smála.
„Co že nespíš, bosorko?“
„A pročpak ty nespíš? Snad tě netlačí noční můra?“
„Zdálo se mi,“ řekl Wiglif provokativně, „že se naši koně cachtali u jezera a honili se po lese.“ Dobře věděl, že je to její práce, ale rozhodl se jí trošku poškádlit a tvářil se, že o tom nic netuší.
„A jsi si jistý, že to byli jen naši koně?“ pousmála se Yrsa.
Wiglif vstal, obešel ohniště a klekl si vedle ležící Yrsy. Potutelně se usmíval a když k ní vztáhl ruku, mohla jen hádat, jestli ji chce pohladit, nebo nějak pozlobit, protože klečel zády k ohni a ona mu neviděla do tváře. Trochu se přikrčila a přitáhla si kožešinu až pod nos, aby nebylo vidět, jak se směje. Čekala, co bude.

||

Jezerní alegorie